Virtuální adopce

Jméno:
Mišulka
Pohlaví:
Věk:
11 let 6 měsíců
Přijata do péče:
1. 3. 2017
Kastrovaná:
ano

Dobrý den, já jsem Mišulka a pomáhám tetě Zdeně, protože 

tuhle říkala, že by potřebovala trošičku času navíc, aby napsala něco o mě a o Lukáškovi a poslala to psaní do světa, aby se o nás vědělo. Jenže tu trošičku času nemá, tak to zkusím já.
Teta Zdena říká, že jsme kočičí senioři, že nám bude nejspíš 8 nebo 9 let a že je na nás moc pyšná, protože se krásně uzdravujeme.
Lukáškovi teta říká Lukášek Zrzina, protože je to takový malý zrzeček. Už je u tety několik měsícu a za tu dobu udělal obrovské pokroky. V zimě v těch velkých mrazech se toulal po vesnici, nikdo se o něj nestaral, nikdo mu nedal najíst a nepustil ho do tepla, a když už si chudák myslel, že brzo umře, tak ho našli hodní lidé a odvezli ho k tetě Zdeničce. Byl hrozně hubený, promrzlý, měl průjem a zanícená očička. Teta mu hned dala léky, kterým říká antibiotika,infuze a ustlala mu v pelíšku u topení. A Lukášek jen ležel a spinkal a papal a zase spinkal a vůbec se nechtěl od toho topení hnout, protože byl moc dlouho v zimě a měl strach, že mu to teplo zmizí. Až teď, když už trošku přibral, tak se mi povedlo ho vylákat ven na sluníčko. Sice jenom na chvíli, protože se moc bál, že už nebude smět dovnitř, ale pak mi povídal, že se mu to moc líbilo.
A taky jak jsme dostali ty hračky, to bylo taky moc príma. To jsme ještě nikdy neviděli. Až tady u tety. Já jsem tu jen chvilku a jsem tak šťastná, že jsem tu. Nikdy jsem neměla tolik papání a nikdy jsem neměla kde spát. Už ani nevím, jak dlouho jsem hledala svůj domov, ale nikde mě nechtěli. I když jsem tříbarevná a roztomilá. Teda já nevím, ale teta říká, že jsem roztomilá. No zkrátka, byla jsem na tom stejně jako Lukášek, pořád jsem měla hlad a byla mi zima, ale nakonec jsem měla štěstí jako on a přece jen jsem potkala lidi, kteří poznali, že jsem na tom moc špatně a že potřebuji pomoc. A vzali mě do auta a odvezli k tetě. Ze zimy jsem měla zánět průdušek a taky ošklivý průjem, protože jsem měla velký hlad a tak jsem jedla, co jsem našla. Ale už je to o mnoho lepší, teta mi dala stejné léky a infuze jako Lukáškovi a prý už i ty ledviny se zlepšily. A taky říkala, že jsem její malá princezna. To mi ještě nikdo neřekl a moc se mi to líbí.
Teta taky povídala, že už u ní zůstaneme napořád, že máme oba nemocné ledviny a že potřebujeme speciální dietu a léky na regeneraci jater a že prý na nás bude dohlížet. Ale slíbila, že do toho psaní napíše, že nás někdo může virtuálně adoptovat, kdyby chtěl. My bychom to asi chtěli, protože teta říkala, že to znamená, že budeme bydlet u ní, ona nám bude dávat léky a kontrolovat jestli nám všechno v bříšku dobře funguje a že ti adoptivní rodiče za námi budou jezdit a třeba nám přivezou něco na zub anebo zase ty príma hračky a třeba se s námi i pomazlí. To by se nám tedy opravdu moc líbilo. Tak se na vás s Lukáškem Zrzinou těšíme a jdeme za tetou, říkala, že nás vyfotí, abyste nás taky viděli. Pa, vaše Mišulka.


O.S. Zachran kočku
Copyright © 2014 Lucie Přidalová